Pro dobu, ve které žil František II. Rákóczi byly typické války následující jedna za druhou. To poznamenalo celý jeho život, kdy se často účastnil nejrůznějších protihabsburských povstání.
Po smrti otce byl vychováván otčímem Imrichem Tökölym. Po porážce Tökölyho povstání v roce 1688 byl zajat a dán do výchovy jezuitům. 1688-1690 pobýval v Jindřichově Hradci jako student místního jezuitského gymnázia, pak studoval u jezuitů v Praze-Malé Straně. Po sňatku s tehdy patnáctiletou Šarlotou Amálií z Hessen-Wanfriedu žil od roku 1694 na svém panství na východním Slovensku.

V roce 1701, nespokojený s habsburskou politikou v Uhersku, se pokusil na dálku navázat spojenectví s rakouským nepřítelem, francouzským králem Ludvíkem XIV. Plán uhersko-francouzského spojenectví byl však prozrazen a Rákóczi uvězněn. Po útěku z vězení žil v polském exilu, kde připravoval boj proti Habsburkům. V roce 1703 se po návratu do vlasti stal vůdcem právě vypuklého protihabsburského povstání. To začalo v době, kdy byla velká část rakouských vojsk zaměstnána válkou o španělské dědictví s Francií, a proto se rychle rozšířilo. Do prosince 1703 povstalci, zvaní kuruci, ovládli většinu tehdejšího Uherska a Sedmihradska. V roce 1704 se stal Rákóczi sedmihradským knížetem a roku 1705 byl zvolen v Sečanech hlavou uherské stavovské konfederace. Kuruci si udržovali své pozice i díky francouzské finanční pomoci a jejím vojenským odborníkům. Velkou podporu mělo povstání u poddaných, kterým Rákóczi slíbil osvobození od jejich povinností.